Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLII. Portréty milenek
V mužském boudoiru, totiž v kuřárně náležející k elegantní krčmě,
pokuřovali a popíjeli čtyři muži. Nebyli vlastně ani staří, ani mladí,
ani hezcí, ani oškliví; ale ať staří nebo mladí, měli onu distingovanost,
kterou nelze nepoznat, cosi nepopsatelného, ten chladný
a výsměšný smutek, jenž jasně praví: „Mnoho jsme žili, a hledáme,
co bychom mohli milovat a ctít.“
Jeden z nich převedl hovor na ženy. Bylo by bývalo filozofičtější
nemluvit o nich vůbec; ale jsou duchaplní lidé, kteří, napijí-li se,
nepohrdají banální konverzací. Posloucháme tedy toho, jenž mluví,
tak jako bychom poslouchali taneční hudbu.
„Všichni muži,“ pravil, „prošli stářím Cherubína; jest to doba,
kdy místo dryád objímáme bez hnusu kmen dubů. To je první stupeň
lásky. Na druhém stupni počínáme se vybírat. Moci uvažovat,
to je už dekadence. Tehdy hledáme rozhodně krásu. Já pro svou
osobu, pánové, jsem hrd na to, že již odedávna jsem došel k
přechodné době třetího stupně, kdy krása sama již nepostačuje, není-
li okořeněna parfumem, ozdobou et cætera. Ba přiznám se, že toužím
leckdy, jako po neznámém štěstí, po čtvrtém stupni, jejž musí
vyznačovat naprostý klid. Ale po celý svůj život, vyjímaje onen věk
Cherubína, byl jsem více než kdokoli jiný citlivý k té rozčilující
hlouposti a dráždící prostřednosti žen. Co nejvíc miluji na zvířatech,
je bezelstnost. Posuďte tedy, co jsem asi vytrpěl od své poslední
milenky.
Byla levobočkem jednoho knížete. Krásná, rozumí se samo sebou;
jinak – proč bych se jí byl zmocnil? Ale ona kazila tuto velikou
přednost nevhodnou a zrůdnou ctižádostí. Byla to žena, jež si chtěla
vždy hrát na muže. ‚Vy nejste muž! Ach! Kdybych byla mužem!
Z nás obou jsem já mužem!‘ Takové byly nesnesitelné refrény,
vycházející z těch úst, z nichž bych si byl přál vidět vylétat jen písně.
Nechal-li jsem vyklouznout slova podivu o knize, básni nebo opeře,
pravila ihned: ‚Vy snad myslíte, že je to velmi silné? co vy víte, co je
silné?‘ a argumentovala.
Jednoho krásného dne se vrhla na chemii; a to tak, že mezi jejími
a svými ústy jsem od té doby nalézal skleněnou masku. A při tom
všem velice upejpavá. Dotekl-li jsem se jí někdy trochu příliš
zamilovaným gestem, svíjela se jako znásilněná citlivka.“
„Jak to skončilo?“ pravil jeden z ostatních tří. „Nevěděl jsem, že
jste tak trpělivý.“
„Bůh vložil lék do nemoci samé,“ pokračoval. „Jednou nalezl
jsem tuto Minervu vyhladovělou po ideální síle v tête-à-tête se svým
sluhou, a to v situaci, jež mě nutila diskrétně se vzdálit, aby se nemusili
rdít. Večer jsem je oba propustil, vyplativ jim nedoplatky jejich
gáže.“
„Pokud se mne týče,“ uchopil se slova ten, jenž byl přerušil,
„mohu si stěžovat jen na sebe sama. Štěstí přišlo ke mně a já je
nepoznal.
V poslední době mi osud popřál rozkošnou ženu, jež byla
tím nejsladším, nejpokornějším a nejoddanějším tvorem, vždy
ochotna! a to bez entusiazmu! „Velice ráda, je-li vám to příjemno.“
To byla její obyčejná odpověď. Kdybyste dali baštonádu této zdi či
této pohovce, vyloudili byste z nich více vzdechů, než vyloudily
z prsou mé milenky záchvaty nejšílenější lásky. Po celoročním soužití
se mi přiznala, že nepoznala nikdy rozkoše. Tento nerovný souboj
se mi hnusil a tato nepřirovnatelná dívka se provdala. Později mne
napadlo zase ji spatřit, a tu mi pravila, ukazujíc mi šest krásných
dětí: ‚Hleďte, můj drahý příteli, jsouc ženou, jsem posud tak pannou
jako tehdy, když byla jsem vaší milenkou.‘ Na této ženě se nic
nezměnilo.
Leckdy ji lituji: tu jsem si měl vzít!“
Ostatní se dali do smíchu a třetí vypravoval: „Pánové, poznal
jsem rozkoše, jichž vy jste si snad nevšímali. Míním komiku v lásce,
komiku, jež nevylučuje obdiv. Já, myslím, obdivoval jsem se víc své
poslední milence, než vy jste mohli milovat či nenávidět ty svoje.
A každý se jí obdivoval právě jako já. Když jsme vstoupili do
restaurantu, po chvilce každý zapomněl jíst, pozoruje ji. Ba i sklepníci
a dáma z komptoiru pociťovali tuto nakažlivou extázi do té míry, že
zapomínali na svoje povinnosti. Krátce, žil jsem nějaký čas v tête-àtête se živoucím fenomenem. Ona kousala, drtila, hltala, požírala,
ale s úžasnou lehkostí a bezstarostností. Tak mne udržovala dlouho
v extázi. Říkávala takovým sladkým, snivým, anglickým a
romaneskním tónem: ‚Mám hlad!‘ A tato slova opakovala ve dne
v noci a ukazovala při tom ty nejkrásnější zoubky na světě, jež by vás
byly dojaly a spolu rozveselily. Byl bych si mohl získat jmění, ukazuje ji
po výročních trzích jako žravou obludu. Dobře jsem ji krmil; a přece
mě opustila…“
„Nepochybně kvůli nějakému dodavateli potravin?“
„Cosi podobného, jakýsi úředník od intendance, jenž zaopatřil
tomu nebohému dítěti nějakým dovedným kouskem denní porci
několika vojáků. To jsem aspoň předpokládal.“
„Já,“ pravil čtvrtý, „vytrpěl strašné bolesti opakem toho, co se
obyčejně vyčítá egoistické samičce. Myslím, že nemáte práva, vy příliš
šťastní smrtelníci, abyste si stěžovali na nedokonalosti svých milenek!“
To bylo proneseno tónem velice vážným, od muže vzezření jemného
a rozvážného, fyziognomie skoro kněžské, naneštěstí ozářené
světle šedýma očima, očima, jejichž pohled praví: „Já chci!“ nebo:
„Musí to být,“ nebo docela: „Já neodpouštím nikdy!“
„Kdybyste vy, G…, který jste tak nervózní, vy oba, K… i J…, kteří
jste tak zbabělí a lehkomyslní, byli spojeni s jednou mou známou,
buď byste utekli, nebo byste byli mrtvi. Já to přežil, jak vidíte.
Představte si bytost, neschopnou dopustit se nějaké citové nebo
počestní chyby; představte si bezútěšnou jasnost charakteru;
oddanost bez přetvářky a bez emfáze; něžnost bez slabosti; energii
bez násilí. Historie mé lásky podobá se nekonečné cestě po ploše
čisté a hladké jako zrcadlo, závratně monotónní, které by odráželo
všecky mé city a pohyby s ironickou přesností mého vlastního
svědomí, takže jsem si nemohl dovolit nerozumný posunek nebo cit,
aniž bych nebyl hned postřehl němou výčitku svého neodlučitelného
přízraku. Láska se mi zdála být poručnictvím. Jak lituji, že jsem
neudělal ty hlouposti, jež ona mi zabránila spáchat! Co dluhů jsem
zaplatil proti své vůli! Zbavovala mě všech dobrodiní, jež bych byl
mohl požívat ze svého vlastního bláznovství. Chladným
a nepřekročitelným pravidlem stála v cestě všem mým rozmarům.
A k dovršení hrůzy, když jsem se zadržel, abych jí neskočil na krk,
volaje: ‚Tož buď přece trochu nedokonalou, bídnice, abych tě mohl
milovat bez nevolnosti a bez hněvu!‘ Po několik let jsem se jí
obdivoval se srdcem plným zášti. A nakonec – já z toho nezemřel!“
„Ach!“ pravili druzí, „což ona zemřela?“
„Ano, to tak nemohlo pokračovat. Láska se stala pro mne dusivým
upírem. Zvítězit nebo zemřít, jak praví politika, to byla alternativa,
již mi osud ukládal. Jednou večer, v lese… na břehu jakési bažiny…
po melancholické procházce, kdy v jejích očích se odrážel
sladký mír nebes a kdy mé srdce bylo rozbouřeno jako peklo…“
„Cože!“
„Jakže!“
„Co tím chcete říci?“
„Nebylo vyhnutí. Mám příliš mnoho citu pro spravedlnost, abych
vzorného sluhu bil, propustil nebo s ním špatně nakládal. Ale bylo
nutno vyrovnat tento cit s hrůzou, kterou tato bytost ve mně budila.
Zbavit se této bytosti ve všem respektu. Co vlastně jsem měl s ní
udělat, když ona byla dokonalá?“
Druzí tři společníci hleděli na něho nejistým a trochu blbým
pohledem, jako by se tvářili, že nechápou, a jako by se už tím
přiznávali, že by se sami necítili schopnými tak přísného činu,
ač ostatně s dostatkem vysvětleného.
Nato byly objednány nové láhve, aby se zabil čas, jenž má tak tuhý
život, a aby se urychlil život, jenž ubíhá tak zvolna.