Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLIII. Galantní střelec
Když povoz jel lesíkem, dal zastavit u střelnice, řka, že by mu bylo
příjemno vypálit několik ran, aby zabil Čas. Což není to
nejobyčejnějším zaměstnáním každého, zabíjet tu obludu? – A nabídl
galantně rámě své drahé, rozkošné a prokleté ženě, jíž děkoval
za tolik rozkoše, za tolik bolesti a snad i za velkou část svého genia.
Několik kulí padlo daleko od určeného cíle; ba jedna z nich se zaryla
do stropu; a když to rozkošné stvoření se blouznivě smálo a vysmívalo
neobratnosti svého manžela, obrátil se náhle k ní a pravil:
„Dívejte se na tu loutku, tamhle, napravo, která má nos vzhůru
a tváří se tak vznešeně. Nuže, andílku, já si myslím, že jste to vy.“
A zavřel oči a stiskl spoušť. Loutce byla doslova uražena hlava.
Tu, kloně se k své drahé rozkošné a své prokleté ženě, k své
Múze, před níž není vyhnutí a jež nezná slitování, a líbaje jí uctivě
ruku dodal: „Ach, můj drahý anděli, jak vám děkuji za svou obratnost!“