MĚSÍC

Padl měsíc do mého okna,
a vytvořil nevšední krásu.
Ze skla obrázku pak do mého oka,
jen tak v tichosti a bez hlasu.

Naděje magického znamení,
vzešlého tu světla.
I kouzelného mámení,
jakoby nad obzorem kvetla.

Odbila právě půlnoc,
a já nemohl spát.
Jaká to náhlá tajemné moc,
z níž taková záře i mrazivý chlad.

Byl to symbol jasu,
budoucího času.
Tvořící nebeskou krásu,
jen tak v tichosti, bez hlasu.

Znamení velkého světla,
v temnotě té noci.
Ani oblaka se nepletla,
jako zjevení ku pomoci.

Měsíc II

Již byla tma a nad protějším kopcem visel úžasný stříbrný kotouč. Byl nezvykle velký a symbolický.

Ta luna byla čarokrásná,
v tom temném poli oblohy.
I v obrysu kopce linka jasná,
se světýlkem domek mnohý.

Jaké poselství mi zvěstuje,
a jakého znamení je symbolem?
Že si oblohou jen tak pluje,
ve své záři kolem.

Avšak pocítil jsem posilu,
a měsíc ke mně promluvil:
Já sesílám ti svoji sílu,
v pohlazení, i světýlek víl.

Kdo nezná takto východ luny,
neví, co je to měsíc.
S jeho písní na stříbrné struny,
není v chvíli této ničeho víc.