MICHELANGELO - BÁSNÍK

Zde přikládám něco z básnické tvorby tohoto velkého renesančního sochaře, malíře a architekta. Překládat básně do cizích jazyků je ale vždy velký problém, často k újmě díla.

Tak jako kadlub čeká
na žhoucí zlato, které do něj stéká,
a odlitek ti dá
jedině forma v kusy rozbitá,
tak i já zas a zas
zde samou láskou hořím
ä prázdný toužím po té kráse krás,
po tváři, jíž se kořím,
po duši, srdci mého putování.
A moje vzácná paní
vniká tak úzkým hrdlem do mých stěn,
že ji už vydám pouze roztříštěn.

Po řadě zkoušek, řadě dlouhých let
před samou smrtí teprv umělec
pochopí, pozná přec,
jak vdechnout život tváři v drsné skále,
takovou velkou věc
objevíš pozdě - a pak zemřeš hned.
A podobně i svět,
jenž bloudil z tváře k tváři neustále,
až objevil v té, božské, krásu krás,
už zestaral a brzy zajde zas.
A tak mou touhu hojí
divný lék, v němž se pojí
veliké krása k velkým obavám.
A já už nevím sám,
zda se spíš děsit nebo těšit tím,
že náš svět zajde nebo že tě zřím.

(Z Michelangelovy lyriky přeložil Jan Vladislav)