Místo stínu, světa proud

Kam dopadá stín světa proud,
na místa, které se nechtějí už ani hnout.

Nemají kam, temno zastavilo jejich pohyb vpřed,
mohou už rozpadat a tát jako zmrzlý led.

Co vlastně mohou? to ony nevědí, možná jim už nezáleží kam jít dál,
taky jsem jen tak stál, pozoroval květin květ, koukal na tento podivný svět,
vlastně je prázdný.

Možná jen pro mne prázdný se zdá být, vše už bylo vysněno, všechny poklady nalezeny,
už není co hledat víc, náš život jako řeka bude dále týct, kdo ví kam?

Někdo snad řekne, kde místo je na světě, kde bych měl být, o čem snít, kým být,
vlastně ne, chtěl bych vědět víc ? zdá se že už hodně o životě vím, zažil jsem už dost,
promrzal až na kost, hřál se ve světle můz, propadl se na dno lůz, kam dál ?

Připadám si, jako bych tu už takto párkrát stál, dělal neustále jednu chybu z nich,
pak spadl jako vločka a roztál jako sníh s příměsí kapky krve,
to by bylo jak prve, když ve sněhu jsem ležel pouze na chvíli, nikoliv dlouze...

To byl ale příběh, o něm zase jindy drazí, z toho mě ještě dnes na srdci mrazí.