V okamžik pouhý, kdy čas se táhne jako jarní mráz,
v tu chvíli, vteřin, minut, let jsi sám, s tebou pouze tvůj vnitřní hlas.
První pohled věnuješ zemi, trávě mrazu,
až naposledy koukneš vzhůru, stojíš na okraji srázu .
Podlamují se tvé nohy, v kolenou už nemáš cit,
co bude následovat ? co máš ještě chtít.
Padáš koleny na zem, přepadáš okraj temna,
propouštíš se v nekonečnou propast, v očích proudí celý tvůj svět,
jak asi tvrdá zem je u dna ? Brzy pocítíš chlad, led.
Není sil vzlétnout, letět jako pták, naposledy pocítíš strach,
nastává konce konců, tak to snad má být...
Poslední myšlenku věnuješ světu krás, který není nikde kolem,
ten je pouze v nás.
PeopleSTAR (2 hodnocení)