Zahleděn do sebe, troubí světu. Jsem tady, jaro je tu!
Já bloudil samotný jak mrak,
jenž hory doly přelít si,
vtom zástup upoutal můj zrak,
roj, hejno – zlaté narcisy;
tam u jezera, pod stromy
vítr jim kýval hlavami.
Věčné jak hvězdy, které svítí
a v mléčné dráze blikají,
táhly se v nekonečné síti
nad zálivem hned při kraji:
vidím jich sta a tisíce,
hřívy se vlní od tance.
Tančily vlny, jiskření
vedle nich neměly však dost:
ať básník cítí nadšení,
že má tak skvělou společnost;
hleděl jsem… hleděl… nemyslel
na poklad, který jsem v nich měl.
Často však, v křesle před krbem,
zadumán, nebo z prázdnoty,
vnímám je vnitřním pohledem,
který je darem samoty:
a srdce štěstím výskne si
a začne tančit s narcisy.
PeopleSTAR (0 hodnocení)