O NAŠÍ DUŠI

Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.

Duše naše zkoušená,
odívaná v mnohý šat.
Jednou sténá zkroušená,
jak jí z patra hrozí mat.

Podruhé však povstává,
k jásavému tanci.
Dětsky také někdy hravá,
čeho všeho v tomto ranci.

Ze života radost plesá,
a vzápětí se rmoutí.
V slabosti své poklesává,
i z přetížení hroutí.

Touha duši provází,
naděje a víra vizí.
V boji ji i něco srazí,
o pomoc pak volá v krizi.

Také vyslyšení očekává,
za to nabízí své dary.
Vděčností se i rozdává,
v proměně tak"čáry máry".

Co nám říká vnitřní hlas?,
k činům stále popohání.
Změní-li se v plodný klas,
nemá již žádného stání.

A tak duše bez ustání,
prahne po svém naplnění.
Neb náhrady tu není k mání,
to, je to pravé naše jmění.

I hmotných statků třeba míti,
a se svým hlasem stále býti.
Má-li touha proměnit se v žití,
neradno vždy s vlky výti.

Buď svůj a sám sebou,
nedbej hlasů, svodů cizích.
Ti tu také nejsou tebou,
a nestojí vše na penězích.

Tolik o naší duši, co ji ruší,
co do ní buší i co jí sluší,
byť je váhy muší.