O naší duši

Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.

Duše naše zkoušená,
odívaná v mnohý šat.
Jednou sténá zkroušená,
jak jí z patra hrozí mat.

Podruhé však povstává,
k jásavému tanci.
Dětsky také někdy hravá,
čeho všeho v tomto ranci.

Ze života radost plesá
a vzápětí se rmoutí.
V slabosti své poklesává
i z přetížení hroutí.

Touha duši provází,
naděje a víra vizí.
V boji ji i něco srazí,
o pomoc pak volá v krizi.

Vyslyšení očekává,
za to nabízí své dary.
Vděčností se i rozdává,
v proměně tak "čáry máry".

Co nám říká vnitřní hlas?,
k činům stále popohání.
Změní-li se v plodný klas,
nemá již žádného stání.

A tak duše bez ustání,
prahne po svém naplnění.
Neb náhrady tu není k mání,
to je to naše pravé jmění.

I hmotných statků třeba míti
a se svým hlasem stále býti.
Má-li se touha změnit v žití,
neradno však s vlky výti.

Buď svůj a sám sebou,
nedbej hlasů, svodů cizích.
Ti tu také nejsou tebou
a nestojí vše na penězích.

Tolik o naší duši, co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.