ÓDA NA RADOST

Co je to radost,
chvíle, či spíše jen okamžik?
To je ten pocitový most,
jímž vlídnost nahrazuje křik.

Bývá to něčeho dost,
v naplnění a uspokojení.
Ten, vždy námi zvaný host,
bolestných ran hojení.

Někdy i maličkost,
vhodné potěšení slovem.
Jež nesníží naši hrdost,
nebo zahřátí domovem.

Spatření krásy,
a probuzení lásky.
Kde štěstí příchod hlásí,
a hladí naše vrásky.

I dobře vykonaná práce,
se zaslouženou odměnou.
Také, když přítel nahradí zrádce,
svou užitečnou změnou.

Narození života,
nebo vyléčení bolestí.
Každá vítaná novota,
která k radosti si cestu klestí.

Potěšení dárkem,
i třeba drobný úspěch.
Ochlazení v prostředí horkém,
také, když nemusí být naspěch.

Co je to radost,
chvíle, či spíše okamžik?
Ano, nebývá jí nikdy dost,
žádný to sloupu dřík.

Proto pějme ódu na radost,
vděčni tak za její dary.
Za ten náš překlenutí most,
jenž však nejsou žádné čáry.

Radost nepřichází nikdy sama,
o tu vždy nutno se přičinit.
By život nebyl samé drama,
nucen stále z něčeho vinit.

Ale ani ty výjimky, třeba výhra v loterii,
se nedějí jen náhodou.
I ty, zásluhy pokryjí,
vzájemnou rovnovážnou shodou.

"Óda na radost" je báseň Friedricha Schillera z r. 1785, kterou v r. 1824 v upravené verzi zhudebnil L. v. Beerthoven jako závěrečnou větu své Deváté symfonie. Schillerovu báseň jsem nečetl, tudíž se zde nejedná o moje inspirace tímto dílem. Vypůjčil jsem si jen její název pro vlastní minimalistické verše.