Osamělá

Jedu a koukám z okna na ulici,
život kolem mě jen plyne.
Jsem součástí ohromného kolosu.
Sedím v rohu, mezi ostatními lidmi.

Nenápadný, obyčejný, nezajímavý - schovaný.
Kdybychom se potkali, tak mě nepoznáš.

Sedím uprostřed celého světa a přitom vlastní v hlavě mám.
V davu lidí, přitom osamělý a úplně sám.
v hloučku a přitom okolí nevnímám.
Jsem schovaný, odloučený od světa, prostě sám.

Ty teď nekde sedíš, a kde jsem já?
Možná v davu, možná doma, nikdo mě nehledá.
Čas plyne, roky letí, ptám se tě, víš kde jsem já?
Obklopen lidmi, přitom osamělý, vzpomínky na mě se vytratily.

Každé místo ve mě vyvolává určité pocity,
někde smutek, někde radost, teď se zase ptám kde jsi ty?
Možná jsme se zrovna minuli.

Stárneme, vyrůstá nová generace, žiju ještě? a jak se mám?
tak už víš kde jsem já?
Život nám utekl mezi prsty,
prošvihl jsi to, zůstal sám.