Plamen hořící

Šel a šel,
svou cestou dál a dál.
I trápil ho často kašel
a nedbal směru, odkud vítr vál.

Nesčetných tak prošel míst,
s pochodní v srdci hořící.
Svým poselstvím však byl si jist,
jímž stále měl co říci.

Po cestě klopýtal, někdy padal,
mnohdy přetížen a znaven.
Pak opět vstal, i jako král,
břemena svého zbaven.

S pochodní v srdci planoucí,
jakoby si jen tak hrál.
Také dnem i temnou nocí,
sám se sebou se pral.

Šel dál a něco hledal,
ani síly větrů nedbal.
Ba ani nepřátel se nebál
a nikdy se jim nevzdal.

Neboť silného měl spojence,
jenž jej držel za ruku.
Od samých počátků kojence,
jistou měl v něm záruku.

Takto slýchal jeho hlas:
Já učím tě, co činit máš sám se sebou,
by uzrát mohl kvas.
Vždyť já jsem také s tebou,
držím ti místo tvoje, kde je jeho hráz.

Povzbuzen tak kráčel dál,
cestou plnou strmých skal.
Poznanou, i kterou neznal,
po níž se s překážkami pral.

Ten věčný plamen hořící,
tvořící i bořící.
Směřující z rubu k líci,
po sdělné pravdě toužící.