POEZIE - Petra Kadlčíková

Poezie je jazyk duše,
o jejím životě vypráví,
jaký je jen ona sama ví.
O tom co všechno už zažila,
a co ta duše ztratila.

Má v sobě hluboké rány,
co se stále nemohou zhojit
a že prý si peklem už musela projít.
Říká, že hledá každý důvod k životu,
aby prosvětlila tu hustou temnotu.

Zklamání se střídá s nadějí
a když už nemůže křičet,
aspoň bije silněji.
Do veršů zapíše všechno
co ji těší, nebo trápí
a je jí trochu líp,
než kdyby stále mlčela,
a žádné kouzlo veršů neměla.

Smí tak plakat, nebo se smát
a se světem si povídat.
Říct nám o všem, co by chtěla,
psát může i kdyby oněmněla.
Její verše jsou teskné,
nebo veselé, jak už to v životě bývá,
to díky nim a svým touhám,
zůstává stále ještě živá,
i když se v ní často stmívá.

Každou radost si musí,
jako cennost uchovat,
aby mohla pořád
rovně stát
a sama se sebou bojovat.
Ta duše ví co říká, bohužel,
i když při tom slzy polyká….