Pověra

To jednou takhle k večeru,
vydal jsem se na ryby,
nevěřil jsem na pověru,
nakonec dělám jen samé chyby.

Slunce se chystalo právě spát
a já na břehu řeky čekal,
že konečně ryby začnou brát,
ale podivných zvuků, jsem se lekal.

Jakoby naříkala stará vrba,
pořád jsem nevěděl, ale proč.
Ta na svůj věk je příliš hrdá,
snad šeptala - svůj zrak na mě stoč.

Na větvi ošklivý mužík seděl,
promnul jsem si oči, zda se mi to nezdá,
smutně na hladinu vody hleděl,
kde koupala se první zlatá hvězda.

Čekal jsem, kdy vyjde měsíček,
ozáří řeku a celý širý kraj,
proč na mě čekal zelený mužíček
a na vrbě barevné pentličky vlaj.

Na mě si jen tak nepřijde,
na jeho povel, ryby snad neberou,
počkám až z mraků měsíc vyjde,
teď už věřím, že není jen pověrou.

A kdo zeleného mužíka viděl,
určitě dá mi za pravdu,
že za svůj strach se trochu styděl,
věřte, já jej viděl - opravdu.