Promítám si život

Myslela jsem, že mám v tobě oporu,
dnes často o tom přemítám
a smutně, mé oči hledí nahoru,
v duchu si svůj život promítám.

A stále ten film, zpátky vracím,
na začátku bylo štěstí i láska,
dnes bohužel, naději už ztrácím
a na tváři, přibývá jen vráska.

Vzpomínám, že život byl krásný květ,
tolik radosti, touhy, ale i něhy,
tenkrát nám patřil, snad celičký svět,
dnes říkám: "Kde jsou ty loňské sněhy!"

V myšlenkách se mohu vracet,
jen to štěstí vrátit už nejde.
Nikdy už nebude mi ani dvacet,
časem tak nějak všechno přejde.

Snad nakonec je to normální,
člověk nemůže mít celý život všecko,
jsem poněkud sentimentální,
ale tam uvnitř - zůstala jsem děcko.

Všechno bych chtěla, ale nemohu mít,
tak už to v životě občas chodívá,
o lásce, štěstí - mohu jen snít,
jen ve vzpomínkách, zpět se člověk podívá.