Směji se vzpomínkám...

Možná můj život trošku zešedivěl,
ale i když se mým srdcem prohnal smutku živel,
já se stále směju,
protože vím, že už neklesám ke dnu.

Možná že nejsem vítězka,
ale ještě jsem úplně neprohrála,
a i když mě stále láká cesta zla,
pořád jsem jí úplně nepodlehla.

I když na mě vzpomínky útočí,
a snaží se mi vehnat slzy do očí,
já se nevzdávám ani na chvíli,
protože vzpomínky jsou pro mě věci, které už zemřeli.

Možná si myslíš že nezvládám,
ale já vůbec problém nemám,
čelit svým problémům,
jít naproti svým snům.

Nemám problém číst své staré básně,
pořád se tak nějak cítím krásně,
nevadí mi se dívat na fotky v počítači, ani čtení zpráv mě neničí,
popravdě mám to všechno u ♦.

Spousta lidí mi říká, že jsem se změnila,
omyl teď jsem to teprv já,
už vím co chci,
přestala jsem řešit nesmysli.

Podle jedné učitelky jsem se zhoršila,
promiň nejsi moje mamka, abys mě řešila,
směju se, jak si myslí, že ví,
přitom vůbec nic netuší.

Je mi jedno, co si o mě všichni myslíte,
je mi fuk, že se snažíte mě dostat k zemi,
dopředu vám říkám, že mě nezničíte,
vždycky se vám vysměji.

Už mi totiž došli nervy,
už jsem vám přestala všechno tolerovat,
už si nenechám falešná kecy rvát do hlavy,
běžte si někomu jinému lhát....

Mě už to totiž nezajímá,
je mi jedno, jak mě každý z vás vnímá,
možná že jsem třeba jiná,
ale jedno vím určitě, pořád jsem svá!