Hráči s lidským životem

Sleduji lidi, kteří si se mnou chtějí pouze hrát,
hraju s nimi, i když není o co stát,
dělám, že nevím, jak moc lžou,
avšak umělé světlo nikdy nevyhraje nad temnotou.

Směji se tomu, jak se lepšími dělají,
přitom vidím, jak jsou uvnitř oškliví a zkažení,
za krásným úsměvem bude brzy skrytý žal,
jen ten kdo kouká očima, nikdy by pravdu nepoznal.

Lidé si rádi s ohněm hrají,
ale lidé s vodou rozumem více oplývají,
raději než plameny a žár,
klid a vytrvalost, která posune tě dál.

Dnes už vím, že lidé jako hračky jsou,
v určité chvíli nám dojde, že už jich není třeba,
tak jde si každý cestou svou,
taková je za proradnost cena.

Spousta lidí snaží se mi zalíbit,
ale proč stát o lidi, kteří neví, co je cit,
proč stát o mazání medu kolem huby,
nesnáším sladké lidi, kazí se mi z nich zuby.

Nemám ráda lidi, kteří mění názor tak, jak se jim to bude zrovna hodit,
nejsem člověk, kterého někdo bude za nos vodit,
nesnáším, když mi někdo pochlebuje s postranními úmysly,
bohužel se nenechám krmit nesmysly.

Vidím ironii za naleštěným úsměvem,
slyším zvrácené myšlenky, co se prohání mozkem,
zůstávám chladná vůči hráčům s lidským životem,
stojíme vedle sebe, ale ty nevíš, že jsi za plotem.

Nikdo nemůže trumfnout to, co mám schované v rukávu,
mám totiž žolíky pro každou hru,
líbí se mi to zbytečné úsilí všech hajzlíků,
i když se snaží upravit pravidla, pořád to mám v malíku.

Jsem nad věcí a v klidu,
já nejsem ten, kdo v sobě má chybu,
tím neříkám, že jsem bezchybná,
ale prostě nejsem ta osoba, co je zkažená.

Usmívám se na všechny hráče upřímně,
protože vím, že jsem pravdu našla dřív než ve víně,
nejlepší je, že hráči neví, že už vím, jaké jsou to svině,
a tak pořád hrají špinavou hru jako kdyby byli v kině.

A já se bavím na jejich účet dál,
protože tuším, že jim jednou dojde, že každý z nich je odsouzen k tomu zůstat sám,
těším se na den, kdy jim dojde, že je konec veškerého hraní,
v ten den se budu smát bez přestání.