Naděje

Já jsem tady, ty jsi tam,
po větru vzkaz posílám,
aby tiše šeptal bolestnou pravdu,
že jsem si před životem postavila hradbu.

A z nevinné hradby stal se hrad,
sama jsem se rozhodla svůj život si brát,
myšlenky v mé hlavě strachy prchají,
ale to nikdy nepochopí lidé, kteří snadně dýchají.

Nikdy nepochopí tu bolest, kterou sami sobě dokážeme způsobit,
a už vůbec nepochopí, že i bolestí snažíme se jí utlumit,
nevědí, jaké to je vzít si prášek a čekat,
čekat až přijde úleva, které se postupem času začneš lekat.

Nikdo netuší, jaké to je slyšet zvuk, který zastaví tvé srdce,
zvuk tak pronikavý, až tě z něj bolí tepny v ruce,
zvuk, při kterém rostou hradby hradu,
zas a znova na zápěstí kreslím čáru.

Uzavřená v sobě s úsměvem na tváři,
ty i já..... vím, že oba dva jsme lháři,
vyhýbám se slunci, které má tak pozitivní zář,
nesnáším lidi, kteří se chovají, jako kdyby měli svatozář.

Jsem zkažená, protože je zkažená tahle doba,
než abych chodila ven, budu radši sedět sama doma,
tolik zla a špíny kolem mě,
můj hrad rychle stojí na skále.

Dívám se ze shora dolů,
jen já a představa skoku do bazénu,
ticho..... vstupuji na skokánek,
ucpávám si nos a zadržuji dech.

Jak se říká, chyť mě jestli to dokážeš,
uvidíme, jestli je to pravda nebo pouhá lež,
a já až teď chápu, že krok do neznáma,
není to samé jako udělat krok do prázdna.

Vidím svoje šaty ve větru vlát,
a vím, že dnes v noci budu po letech zase klidně spát,
cítím tu svobodu a volnost kolem mě,
a přesně tohle je ten pocit, kterému se říká naděje...