Tady i tam

Kde jsi, když tě volám,
prázdná ruka, prázdný pohled,
v zrcadle se marně hledám,
sežrala mě temnota jako kdybych byla oběd.

Přeplněná ulice bezcennými lidmi,
patřím mezi ně, tak už chcípni,
nádech výdech,
kdysi dávno skončil tenhle příběh.

Tančím na hraně, nebo už jsem za ní,
všichni kolem mě pořád něco hrají,
předstírají, že se mají lépe než ostatní,
ale vůbec neví, jaké to je ležet tři metry pod zemí.

Už jsi někdy umřel,
nebo jsem v tom sama,
už jsi někdy ve tmě prozřel,
když jsi si hrál s úsměvem pod práškama.

Zrůdy zírající od nikud nikam,
jsem jako hodiny, s životem už tikám,
jako časovaná bomba, která všechno zničí,
čekám, až se to ve mně všechno vzpříčí.

Všechno je to v mojí hlavě,
pane doktore, jak zní to snadně,
dívám se a nic nevidím,
dýchám, žiju, ale nic necítím.

Tak do mě bodni nožem na konzervy,
jako popsány papír mě rozervi,
já budu jen tiše stát,
smrti do obličeje se budu smát.

Ztratili nade mnou kontrolu, hned jak jsem se nadechla,
chtěli by jí zpátky, snad abych už vydechla,
snad abych šla už spát,
stejně není o co stát.

Sluneční paprsky dopadají na zmrzlou zem,
tady žiju, tady jsem,
občas stojíš nade mnou,
a v tu chvíli mě tlačí hlína na prsou.

Že prý beze mě jsou ztracení,
a tak moje druhé já chodí nad zemí,
chodí a bere si životy,
i smrt už má jisté novoty.

Moje tělo, moje tvář,
a uvnitř smrtka... ten nejlepší lhář,
schovává se pod maskou života,
na úspěch značná jistota.

Ve dne já a v noci ona,
každý den zas a znova,
kráčíme spolu ulicí,
ona jde se mnou a já jdu s ní.

Kde jsi, když tě volám,
máš mi být přeci tak blízko,
ale přesto tě stále hledám,
chtěla bych víc, než být pořád tak nízko.

Kdybych si mohla něco přát,
chtěla bych zavřít oči a navždy spát,
být tady i tam,
život... to je luxus, který dávno postrádám.