Noční poezie

Tiše vcházím po špičkách, tam kde hluk mi nedá spát,
mám čistý charakter i když musím v blátě stát,
duše jest ukryta pod nánosy prachu,
přesto ji stále mám, kráčím dál beze strachu.

S hlavou vztyčenou a těžkými rameny,
kráčím dál životem se svými břemeny,
znavená jak klínové řemeny,
s jiskrou planu dál jako ty křemeny.

Nepadám k zemi jak listí,
pevné jsou pilíře, které mě jistí,
hraji na piano i přesto že neumím noty,
chceš-li mě soudit nazuj mé boty.

Žiji život bez návodu,
proplouvám, občas šlapu vodu,
ke dnu však neklesám drazí nepřátelé,
má loď nekotví v přístavu beznaděje.

Chycená ve spárech optimismu,
těžko hledat na chybě chybu,
usínám s úsměvem na líčkách,
minulost žije a umírá v našich babičkách.

Vznáším se volným pádem,
ze stromu poznání jím pomeranč s hadem,
zhasínám tmu slunečných dní,
přímku kreslím kružnicí.

Raduji se z maličkostí veškerých,
každá vteřina je unikátní a dokonalá jako sníh,
objeví se a hned je pryč,
vzácná tak, jako když pravda opouští svou skrýš.

A tak jako je moře v oceánu,
tak jako se žena mění v dámu,
tak jako se z housenky stane motýl,
má každý začátek i svůj cíl.

Stojím a pozoruji krásy světa,
nikdo neví, kolik času ho tu ještě čeká,
vděčná za každý den, za každý závan větru, za to všechno co mám,
vzhlížím hrdě k obloze a odpuštění nehledám.