PROSBA A HROZBA

Prosba

Pohled měl vážný, zamyšlený a trošku nepřítomný,
v očích beze smutku i radosti.
Pevný však, jasný a nezlomný,
plný očekávání učinění zadosti.

Upřený pak kamsi do dáli,
těkající v prázdnotě.
Čeho že ty oči se tak bály,
zahleděny k jaké notě?

Vzdorem proti klamu a falši,
i sebeklamu protivenství.
Pocity se odvíjejí další,
maje četná svoje podobenství.

V těch očích však bylo něco více,
s úpěnlivou prosbou.
K všemohoucímu, kde oporu svou hledajíce,
před prokletí nejasnou hrozbou.

Touha jako modlitba,
hovořící beze slov.
Tak, jak na ni vroucí srdce dbá,
bezpečný dá i krov.

Hrozba

To tajemné slovo nejistoty,
svírající v pomyšlení.
Tísní duši či ostří hroty,
smířlivého klidu není.

Přicházívá ze všech směrů,
ve skrytu i nahotě.
Plodem nejednotných poměrů,
s vděkem neladící notě.

Avšak k životu také patřící,
jako život k hrozbě.
Ta, jakkoli se tvářící,
vždy protiřečí prosbě.