PROVAZOCHODEC

Zvolna kráčející nad propastí,
po laně, od počátků do konce svého.
A kolem něj ptáci, látající častí,
divící se, co je to tu nového.

Krok za krokem, pevným i nejistým,
podepírán nezlomnou vírou.
S pohledem svým přímým, čistým,
vážícím tak rovnovážnou mírou.

Těch překážek, co překonává,
vlastních a také cizích.
A někdy také postonává,
ve spletitých vizích.

Kráčí tak krok za krokem,
po laně nad propastí.
Jak běží tu rok za rokem,
rány hojivou potírá mastí.

Nikde břehu pevnějšího,
jen ten nejistý provaz.
Kolem rušného provozu vnějšího,
v němž jde o to, nezlomit si vaz.

Kráčí a zpívá si do kroku,
by lépe mu tak běžel čas.
Kontrolu má stále v oku,
když do cesty se staví hráz.

Lano cesty zrodu a smrti,
napnuté mezi oběma.
Chodce s perutí, ale přesto drtí,
tenze pnutí tu objemná.

Takto ve svém živlu daném,
jako ta ryba ve vodě.
Osvěžen vždy každým ránem,
kapitánem své plující lodě.