Šestý podzim - Oldřich Mikulášek

Oblohy víno upíjené denně
kyselá u dna, kalný leje chlad.
Drmolí dlažba bryčkou nastuzeně
i motor v dálce kýchne snad.

Pak slyšíš: někdo marně točí klikou –
Naprázdno žijem. A už ze zvyku
našlapujeme chůzí tichou.

Na chvilku nedbám; nad spouští tu žasnu
listí, jež jako sukně vítr zved.
Chutnám je, temný jeho med
se rozplývá v mém pásmu.

Je měsíc však, jenž barvou s gestem hýčká
kdejakou zeď, na které list promítá svůj pád.
Je měsíc však, kdy zatlačujem víčka
hlíně, již pohřbil listopad.

Vyváto město. Chce se zavolat.
Dymova slyším: „Bratři, tesklivý jsem!“
Vzduch jiný, hořčí hýbe tímto místem
a není step, jen blízko sad.

Tisíce listů tam na větvích se cuká
jak zadrženým hněvem koutky úst. –
Nebesa prázdní se a pozdvižená ruka
topolu přísahá:
že bude noc.
A strach.
A půst.