Služebníci smrti

Do své moci ku pomoci,
povolává služebníků,
v temné noci však jen přeci,
odevzdávat nebožtíků.

Služebnictvo otroky,
svému pánu slouží,
povoláni na roky,
kolem sebe krouží.

Kroužíce, netušíc,
kdo kolik nasbirá,
čítajíc na tisíc,
životů zavírá.

Životem zavřený,
smrt již nic nevrátí,
skřípotem přes zuby,
život v smrt obrátí.

Služebníci nesmrtelní,
každý ve svém prokletí,
duše bdící kosterníci,
bez křídel i odletí.

Mortiena v oddanosti,
vlasy v propast spouštějíc,
beze jména bez starostí,
jich výkřiků slýchajíc.

Vrávorajíc na kolenou,
náhle hudbou políbena,
zříc postavu černovlasou,
jenž jí harfa přislíbena.

Černovlas svou smrtiharfou,
vílu slepě lákajíc,
oba žasnou mrtvou krásou,
vzájemně se líbajíc.

Mortiena pramen vlasů,
nad propastí mávajíc,
neupustí ani hlasu,
na harfu jej vázajíc.

Mocná síla v propojení,
relikvií smrti,
jenž každého pokolení,
bezlítostně drtí.

Pospolu se svého pána,
stěží snaží zmocnit,
jest jim jeho síla dána,
jíž ho mohou věznit.

Uvězněn v zajetí,
v propasti vlastní,
vlastními otroky,
ve vlastní pasti.