Smrtodějem sám si sobě

Cesty se v dračí výběhy sráží.

Ukazatel v kraji smrti snad!

Přijíždíš-li čelem družiny sám.

Jsi-li rytíř bez meče však opodál.

Byl jsem mečem nahým z dáli.

Z dáli se navracím, abych čepele rozehřál.

Není-li však dračí šat,
z nenadání líbajíc,
vroucí jest hák co čertův frak ,
škodolibě bodajíc.

Hábit poutí bez postavy,
nevidomě kráčí,
proutí kroutí bez podstaty,
krvelačně válčí.

Válečníkem bez armády,
brněním i sám,
sám sobě i nepřítelem,
proti sobě stál.

Hledím v oči z oken žhnoucích,
z vlastní temné duše,
jedním krokem branám loučím,
temnotou jen suše.

Temná jest dosyta,
krvavá stopa,
slepá jenž nevnímá,
všedního světa.

Slepota v temné krvavě rudé,
klepeta v trnité ostnaté půdě.

Půda jenž nasává,
z krvavých čiší,
jest studna hladová,
sny smrtí kříží.

Kříží se pramenem,
smrti své vlastní,
plíží se s plamenem,
k smrtelné pasti.

Křížem si obejmu,
zádami páteř,
přestřižen bez střihu,
odejmu zátěž.

Těžké jsou okovy,
na nohou škrtící,
z podrážek podkovy,
půlrokem smrtící.

Smrtelné podkovy,
poklusem roznáší,
světelné podoby,
jenž smrti obnáší.

Jsi-li smrtí bez kosy však opodál.
Sám si tou kosou,
jenž tepny podřízl,
sám i svou krví,
co z kosy olízl.

Lízám čepele jejichž krev pokropila mě lehce.

Smrtoděj své černé krve,
pohár vzdává k přípitku,
Hrdlojedi o pár hrdel,
hrdě žádá polibku.

Jsi-li hlavním Smrtodějem, jdi svou cestou opodál.

Jsi-li hrdým Hrdlojedem, bez strachu však opodál.

Strachem brány cestou stojí ladně,
prachem z vrány klesnou na dně.

Z prachu se navracím, abych vrány pochoval.

Prachem jsem v polibku jazyky zapomněl,
strachem bez jazyků chuť smrti připomněl.

Smrtival mi s dveřmi stojí,
čeká tajné znamení,
stíná z duše city temné,
v černé horké kamení.