Spadla z duhy...

Potkala jsem pastelku a v dobré víře ptám se jí, cestou po papíře okolo obrysů, čar a stínů.
Není ti smutno?
Na rovinu.
Jsi celá taková, jak to jen slovy...
Vypsaná, zlomená, příběh bez osnovy.
A to jsi bývala v barvách sytá, zářivá, výrazná, nervozita nikdy se nevešla do tvých tahů a tvou snahu všechny barvy co tam byly ocenily.
Duhovým pohledem snad smutek sebral všechny síly.
Čas dovolil a tak se vpily do bílých stránek, hladkých, nesměle barevných vzpomínek.
Jenom pár slov mi pošeptala.
Nechci se loučit, ale jsem tak malá a sama, že mé touhy co do cíle došly, kolem ostří prošly ocelovými kruhy.
Spadla jsem z duhy...