Svlékání tmy Dylan Thomas

Kde kdysi vody tvé tváře

Kde kdysi vody tvé tváře ovíjely
můj lodní šroub, teď suchý přízrak vane
a smrt má oči vyvrácené.
Kde kdysi hřívy námořníků proklíčily
tvým ledem, suchý vítr se žene
přes jikry, sůl a po kořenech.

Kde kdysi zelené uzlíky tvé sítě
stonuly v předivu příboje,
zelený rozplétač si kráčí,
nůžky přichystány a nůž mu volně visí,
aby řečiště uťal u pramenů vody
a do hlubin dal mokré plody.

Neviditelná, časomíra tvých přílivů
se láme o lůžko lásky z mořských řas,
chaluhy lásky usychají.
Kolem tvých kamenů kráčejí stíny dětí,
které z hlubin svých prázdnot volají
k moři plnému delfínů.

Suchá jako hrob, tvá zbarvená víčka
se nezavřou, když moudré kouzlo
po obloze a zemi plyne;
tvá lože mořský korál zkrášlí,
hadi v tvých příbojích si najdou skrýš,
dokud mořský vír víry naší nepomine.