Svlékání tmy Dylan Thomas

Síla, jež zelenou zápalnicí
vyžene květ

Síla, jež zelenou zápalnicí vyžene květ,
žene můj zelený věk; ta, která kořeny stromů vyvrací,
je také zhoubcem mým.
A já nemám slov, jimiž bych řekl zkroucené růži,
že moje mládí ohýbá horkost stejných zim.

Síla, jež skálou pramen vody žene,
žene mou rudou krev; ta, která ústí říček vysouší,
mou krev do vosku ztají.
A já nemám slov, jimiž bych vústil do žil
a řekl jim, že stejná ústa horský potok sají.

Ruka, která rozvíří vodu v tůni,
vlnu písku zčeří; a ta, co živý vítr spoutá,
můj rubáš k plavbě napne.
A já nemám slov, jimiž bych viselci řekl,
že z mé hlíny se pálí pro jeho kata vápno.

Pijavičné pysky času sají z pramene;
láska po kapkách uniká a houstne, kanoucí krev
dá ale zapomenout na bolest.
A já nemám slov, jimiž bych řekl počasí větru,
že čas roztikal nebe kolem hvězd.

A já nemám slov, jimiž bych řekl hrobu své milované,
že tentýž červ kroutí se po mém prostěradle.