Svlékání tmy Dylan Thomas

Kde slunce nesvítí,
tam světlo třaská

Kde slunce nesvítí, tam světlo třaská;
kde moře nevíří, tam vody srdce
trkají v příbojích
a přízraky se světluškami v hlavách,
drobní světlonoši,
jdou tělem, jehož kosti maso neodívá.

Svíce ve stehnech
semeno mládí zahřívá a staré símě spálí;
kde semeno se nezačeří,
blýskavý jako fík,
nesvraská mezi hvězdami plod člověka;
kde není vosk, tam zjeví se srst svíce.

Rozbřesk třaská za očima;
z pólů od špiček nohou k hlavě větrná krev
jak moře přelévá se:
neupoutané, neohrazené gejzíry nebe
tryskají k výhonku
a v jejich úsměvu je příští olej slz.

Noc v očních jamkách obeplouvá
jak dehtový měsíc hranice oka;
den rozsvěcuje kost;
kde není chlad, vítr se dere pod kůži,
odšpendlí roucho zimy;
lep jara z víček kane.

Světlo třaská na utajených místech,
na hrotech myšlenky, kde myšlenka čpí deštěm;
když logika umírá,
tajemství hlíny okem prorůstá
a ve slunci krev tryská;
nad pustým pozemkem svítání stane.