Svlékání tmy Dylan Thomas

Pěstuj světlo

Pěstuj světlo, ale nezahaluj lunu člověku podobnou,
vzdoruj vichrům, které kostí nevanou,
a z kruhu měsíce odloupni dvanáct větrů morku;
vládni noci, ale nesluž mozku sněhuláka,
jenž každou částečku křovinatého vzduchu vláká
do tvaru severní hvězdy na rampouchu.

Mluv šeptem o jaru, ale kohoutí vejce nerozbij,
do fíků kladivem nevracej roční období,
ten čtyřplodý běh času uchovej v sobě jako štěp;
rolníku hořících rodů v dobách mrazu,
semena sněhu vysej u rudookých sadů,
to bylinné století svých mladých let.

Starej se o vše, ale hospodař i na ďáblově roli,
jak skřítek kozodoj nevysaj símě sovy,
ze svých čarovných žeber kolem planety
srdce vzepři valy;
ze smrtelných hlasů k chóru prosťáčků,
vznešený Pane, pozvedni slovem zpívající mrak,
co hudbu mandragory z kořene morku vyplevelí.

Koulej se dětinsky přes tento otáčivý chochol,
prstenci moří, a nelituj, že odplouvám
svým láskám smrtelným, jež se na boku lodi smějí;
ani když moji milou pirátské moře vyplaví
a nahá mezi luky a šípy ptáků leží,
jako větrný kohout netoč se na chocholaté oji.

Kdo těmto mořím barvu dal a uhnětl je v tvaru,
uhnětl z hlíny i mého bližního a na nebeskou archu
vzal své barevné dvojníky za potopy moří;
ó ty, který jsi slávou v neohraničených mapách,
teď ze mne vytvoř svět, jako já z tvého
otáčivého kruhu radostnou podobu člověka tvořím.