Svlékání tmy Dylan Thomas

Kdyby se lampy rozzářily

Kdyby se lampy rozzářily, tvář svátosti
by seschla, v osmistěnu překvapivého světla
lapená, a každý jinoch lásky
dvakrát by vzhlédl před pádem z milosti.
Rysy tváře v jejich soukromé tmě
patří živému tělu; nech vstoupit však klam dne
a roucho mumie odhalí ňadra zvadlá věky
a z jejích rtů vybledlý stínek barvy opadne.

Srdce mi domlouvalo, proč je tomu tak,
však srdce, jako hlava, vede nás bezmocně;
tep krve domlouval mi, proč je tomu tak,
prý, když se zrychlí, mám předběhnout své činy,
a dokud střecha s polem neslehnou do roviny,
mám chvatem popřít čas, ctnostného starce
s vousem, jenž smí v egyptském vánku vlát.
Mnoho let poslouchám to domlouvání
a mnoho let by mělo něco změnit.

Míč, jímž jsem kdysi v parku házel,
do dneška nedopadl na zem.