Svlékání tmy Dylan Thomas

Báseň v říjnu

Byl to můj třicátý rok nebi blíž
a já zaslechl z přístavu a z přilehlého lesa,
z tůněk škeblí a z pobřeží
vysvěceného volavkou
ranní vábení,
trkání plachetnic do sítí opředené hráze,
modlitbu vody, volání racka a křik havranů,
abych se zvedl
a šel,
ven z města, které spalo ještě, teď po ránu.

Mé narozeniny začaly s vodními
ptáky a ptáci rozkřídlených stromů nesli mé jméno
nad statky a nad bílými koňmi
a já vstal
v deštivém podzimu
a kráčel pod nebem ve spršce všech svých dnů.
Volavka v plném přílivu se potápěla,
když jsem šel cestou
za šance
a za brány,
které se zavřely, sotva se probudilo město.

Skřivani vymrštění v kolébavém mraku
a keře podél cest vzkypělé hvizdy kosů
a letní slunce
října
na ramenou kopce;
milostně pod nebem tu bývalo a sladcí pěvci najednou
toho jitra slétají se tam, kde jsem bloumal a slyšel
vítr, jenž ždímal déšť
a chladně
fičel lesem daleko pode mnou.

Matně mží nad tratícím se přístavem a nad kostelem,
smývaným mořem a ne větším než slimák, jenž růžky
vystrkuje z mlhy, a nad hrádkem
hnědým jak peří sovy,
jenomže všechny zahrady
jara a léta rozkvetly znovu slovy
bájí, tam za šancemi pod skřivánkůplným mrakem.
Byl bych se divil ze všech sil
nad divem
vlastních narozenin, obrátilo se ale počasí.

Obrátilo se zády k rozjařenému kraji
a dole jiný vánek a náhle modré nebe, z něhož stékal
zase a znova zázrak léta
s jablky,
hruškami a rudým rybízem,
a já v té proměně tak jasně spatřil
zapomenutá jitra chlapce z dob, kdy s matkou prošli
podobenstvími
slunečního jasu
a legendami zelených kaplí

a dvakrát vyprávěnými lány dětství,
až jeho slzy pálily na mých tvářích a jeho srdce
pohnulo se v mém. To byla ta řeka a moře, lesy,
kde chlapec
v naslouchajícím
letním čase mrtvých vyšeptal pravdu své radosti
stromům a kamenům a rybám v příboji.
A tajemství,
tak živé,
trvalo v hláscích vodních a zpěvných ptáků.

A byl bych žasl ze všech sil nad divem
vlastních narozenin,
obrátilo se ale počasí. Vroucně pravdivá
radost dávno mrtvého dítěte zpívala
hořící ve slunci.
Byl to můj třicátý
rok nebi blíž tady a teď v tom letním poledni,
ač město pode mnou tonulo v listí říjnové krve.
Kéž by mé srdce jako prve svedlo cit
a pravdu vyzpívat
v proměnách roku na tomto strmém kopci.