Svlékání tmy Dylan Thomas

Jiným než vám

Příteli, vyvolávám tě jako nepřítele.
Ty s falešnou mincí ve svém očním důlku,
můj příteli, ty s tím vítězným šklebem,
jenž jsi mi na dlani podával lež,
nestoudně zíraje na mé nejplašší tajemství.
Na drobty svých očí tak dlouho jsi mne lákal, než
se můj mlsný zoubek zakousl do prázdna,
konečně obroušen, a já jsem klopýtal a sál
toho, koho teď v paměti, již vyvolala zrcadla,
zapřísahám a mám už navždy za zloděje,
i s tím nezapomenutelným úsměvem
a hbitou rukou v rukavičce ze sametu,
a ovšem i s mým srdcem pod tvým kladivem.
Ty, bytost dřív tak upřímná a k světu,
a přitom bez chtivosti, tak blízko jsi mi byl,
že nepřišlo mi nikdy myšlenkou ani slovem,
zatímco do větru jsi pravdu vysídlil,
vyslovit, že (ač jsem je miloval a jejich chyby,
i co v nich bylo dobré, stejnou měrou slavil)
přátelé moji byli nepřáteli na chůdách
a v mračnech plných lsti nade mnou nesli hlavy.