Svlékání tmy Dylan Thomas

Hrbáč v parku

Hrbáč v parku,
osamělý pán
zaklíněný mezi stromy a vodou
od chvíle, kdy otevřou se brány,
nechť stromy a vody vejdou,
až k chvíli zvonu za soumraku.

Chléb z novin uzobával,
pil vodu z hrnku na řetízku,
jímž děti nabíraly písek z cest,
u kašny, kde jsem si pouštěl loďku,
v psí boudě v noci spával,
jeho však nikdo nepřivázal na řetěz.

Přicházel časně jako ptáci,
usedal jako voda,
hej, pane, vytampane, volávali
na něho kluci z města, záškoláci,
a když je slyšel zblízka,
byli v dáli.

Za jezírkem a u umělé skály
smáli se, když vytřepával noviny,
posměšně nahrbení utíkali
řvoucím zvěřincem ve vrbových hájích
a před hlídačem s holí,
na kterou listí nabodával, uhýbali.

Ten starý spáč z psí boudy,
sám mezi chůvami a labutěmi,
zatímco klukům ve vrbičkách vzpláli
v očích tygři a s řevem vyskákali
tam na kameny skály
a hájky modraly se námořníky.

Od rána až do chvíle zvonu
ze svých zkroucených kostí
tvořil ženu, postavu bez vady,
vzpřímenou jako mladý jilm,
až zapadnou řetězy a zámky zahrady,
aby s ním, vznosná, zůstávala

po celou noc v tom nestvořeném parku,
kde ploty, zídky, křoviny,
jezírko, stromy, tráva, ptáci
a kluci divocí a nevinní
jako ostružiny provázejí
hrbáče do psí boudy za soumraku.