Svlékání tmy Dylan Thomas

A přišel spasitel

A přišel spasitel, vzácnější
než radium, nad pravdu krutější,
nad vodu prostší; a děti, které slunce
nepoznaly, sesedly se
v kruhu u jeho jazyka,
aby zlatému zpěvu v otáčivé drážce naslouchaly,
zajatci touhy, své oči zamkly, uzamčení
v jeho úsměvech, kobkách, k nimž klíč není.

Z pustých, ztracených krajin
hlásky dětí se ptají
po tišině klidu v jeho neklidném spěchu;
když člověk, jenž všemu živému brání,
člověka, zvíře nebo ptáka zranil,
svůj strach jsme skryly v tom vraždícím dechu;
tichu, když zem se rozhalasí, oddejme se, tichu
v norách a skrýších hrůzostrašného křiku.

V kostelích jeho slz jsme znovu
slyšeli slavné zvěstování zvonů
a ty jsi vzdychl, když udeřil svou opeřenou pěstí;
ó ty, kterýs nemohl vyplakat zemi
svůj nářek nad zemřelým,
v nezemském přívalu prolej teď slzu štěstí,
na mušli z mraku polož tvář; vždyť když se tmí,
jsme jenom já a ty.

Pyšní a ponuří, dva bratři
zamčení zimou; a náš křik
nad tímto nehostinným dutým rokem;
my, kteří nedovedli v sobě zčeřit
jediný útlý povzdech nad člověkem
a jeho lačností, jež všechno poblíž spaluje a boří,
jen truchlili jsme ve zdech blankytného hřadu,
teď obří slzu vyplačme nad koncem málo známých pádů,

nad domovy, jež neodkojily naše kosti,
a už se sunou do propasti,
nad statečnými mrtvými, s nimiž se nikdy neshledáme;
teď my spatřeme ve svých samotách
náš vlastní pravdivý a cizí prach,
jak dveřmi našich prázdných domů vane.
Do sebe vyhoštěni, vyvoláme
bezrukou, hedvábnou a drsnou lásku, která skály láme.