Svlékání tmy Dylan Thomas

Když jsem se probudil

Když jsem se probudil, město promluvilo.
Ptáci, hodiny a rozmrzelé zvony
lomozili stranou od svíjivého davu,
hadí rozmařilci v plameni,
slídiči a mařivci spánku,
moře hned za dveřmi rozhánělo
žáby a satany a ženskou-štěstěnku,
a dál nějaký muž se srpem,
po krk ve vlastní krvi, jitro žal
a přetínal ty horké žíly
dvojníka Času a jeho vous,
jenž s knihou splýval jako šál,
až rozťal posledního hada,
jako by to byl prut či mladá
haluz, jejíž jazyk se v pochvě listů svlékl.

Každého jitra tvořím,
Bůh ve svém loži, dobrý a zlý,
když prošel se po tváři vod,
zemi, kde dech se tříští a smrt je špeh,
mamutí a jesenně vrabčí
zemi každého a všech.
Kde ptáci plují jako listy a lodě jako kachny,
však uslyšel jsem v probuzení,
lomozem města podrážděný,
ve ztopořeném vzduchu hlas,
a nebyl to prorok z mého pokolení:
volal, že moje město u moře se hroutí.
Není Času, bily hodiny, není Boha, zněly zvony na kůru.
Tak bílým prostěradlem jsem zakryl ostrovy
a mince na víčkách jsem slyšel pět jak lasturu.