Svlékání tmy Dylan Thomas

Kapradinový vrch

Vždyť jsem byl mladý a samá hra pod klenbou jabloně
u zpěvavého domu, šťastný, jako je tráva zelená
a noc nad lesní roklí plná hvězd,
čas nechával mne halekat a lézt
a já jsem zlátl v jasu jeho očí,
ctěn mezi valníky, princ těch jablečných měst,
stromům a listům jsem tehdy povzneseně kynul,
ať s ječmenem a chudobkami
plynou po říčkách spadaného světla.

A byl jsem zelený a volný, věhlasný mezi stodolami,
na šťastném dvoře samý zpěv, vždyť statek byl mé doma,
pod sluncem, jež jenom jedenkrát je mladé,
a čas mne nechal hrát si
zlatého v milosti svých darů,
a já byl zelený, lovec a pasáček, telata troubila
ku slávě mého rohu, na kopcích lišky štěkaly
studeně a ostře
a zvolna zvonil boží den
v oblázcích svých posvátných proudů.

Čas plynul dlouze, byl líbezný, a seno na lukách
vysoké jako stavení, komíny zpívaly a i mně bylo tak
zpěvně a hravě a líbezně a vodně,
ohnivě zeleně jak trávě.
A v noci pod prostinkými hvězdami,
když do spánku jsem vyplouval, sovy odnášely statek
do dlouhého času luny a já, blahoslavený
mezi stájemi,
slyšel odlétat lelky se stohy a koně
jako blesk mizet v tmě.

A pak se probudit; statek se vrací jako krajánek,
bílý a orosený, s kohoutem na rameni; a všechno bylo
v záři, Adam to byl a panna,
nebe se znovu zacelilo,
a slunce znovu zaoblilo právě v ten den.
Takhle to jistě bylo tehdy po prvním zrození
prostého světla: vířící prostor a koně,
horcí a zčarovaní,
vybíhající za ržání té zelené stáje
na širá pole chvály.

Mezi liškami a bažanty ctěn u jásavého domu
pod obnoveným nebem, šťasten, že čas srdce je dlouhý,
pod sluncem, jež zrodilo se zas a zas,
hnal jsem se po svých bezstarostných stezkách,
má touha probíhala senem vysokým jako stavení
a co mi bylo po tom, při mé blankytné živnosti,
že zpěvný čas
nám dopřává tak málo písní laděných tak jitřně,
předtím než děti, zelené a zlaté,
propustí ze své milosti.

Co mi bylo po tom, v beránčích bílých dnech, že čas
mne za stín ruky zvedne ke krovu shluklých vlaštovek,
pod měsícem, jenž stoupá zas a zas,
a odplouvaje do spánku,
že zaslechnu jej, kterak unáší vzrostlá pole,
a já se vzbudím na statku, už provždy v té bezdětné zemi.
Ach, vždyť jsem byl mladý a samá hra v milosti darů jeho,
čas už mne svíral zeleného a k smrti zchystaného,
ač ve svých řetězech jsem zpíval jako moře.