Svlékání tmy Dylan Thomas

Nad kopcem Sira Johna

Nad kopcem Sira Johna
nehnutě visí hořící jestřáb;
mezi stoupajícím nebem a kanoucím šerem
k šibenici svých pařátků
paprsky očí přitahuje drobné ptáky
a vřískot dětí ze zátoky,
šarvátku
vrabců a labutí zpěv těch, kteří za šera
hašteří se v keřích živých plotů.
A jak jsou rozjařeni hádkou,
nespatří hořící popravčí rynek nad zápasištěm jilmů,
dokud zář jestřába s oprátkou
se neroztříští; rozvážně rybařící volavka,
světice kráčející z vody,
rozhoupává svůj nachýlený náhrobek v řece Towy.

Blesk, praskot peří: černý čepec
kavky si nasazuje kopec
spravedlivého Sira Johna; a ošálení ptáci třepotavě
vzlétnou k hořícímu jestřábovi,
k té oprátce ve výšce rozhoupané větrem
nad ploutvemi Towy.
A tam právě elegický pták-rybář vodu probodává,
když se brodí
v oklované oblázkovité mělčině
mezi šáchorem, kde „dlidli dlidli“ volá ten pyšný jestřáb
a „pojďte, kdo přijde, zahyne“,

a já rozevírám listy řeky u průplavu
žalmů a stínů mezi klepety střečkujících krabů
a z mušle vyčtu konec,
smrt jasnou jako zvonec
bóje: pějme chválu hořícímu jestřábovi v šeru,
které na vše jestřábí oči klade,
když jeho zmijí zápalnice v oprátce ohně visí
pod pochodní křídla, a budiž blahoslaveny
mladé
zelené slípky a keře kvokající „píp píp“,
„přijď a dej nám zahynouti“.
Rmoutíme se, volavka a já, že už nikdy víc bezstarostní
ptáci nevyletí z jilmů, šindelů a proutí,
já, mladý Ezop, jenž píše bajky nad úhoří roklí
do noci přiblížené,
a světice volavka, jež svými hymny mušličkami ověšené

křišťálové údolí přístavu slaví,
a valounky, co ve vlnách se plaví,
a kotviště vod, kde bílý jestřáb na chůdách
trčí a kolem tančí hradby.
Tady volavka a já pod soudícím kopcem
Sira Johna plným jilmů,
žalobníci, umíráčkem odzváníme vinu
klatby
těch pobloudilých ptáčků; a kéž se nad nimi Bůh smiluje
pro jejich hvizduplnou hruď,
a kéž Bůh ve svém vichrném tichu spasí toho,
kdo jásot vrabců spisuje pro píseň jejich duší.
Na zarostlém srázu teď volavka truchlí. Okny šera
a vody vidím ji, jak sklání se a šeptá,
zrcadlená jde v odlescích,
jak z oškubaných pírek sníh,
rybaří v slze Towy. Jen houkání sovy

dál hloubí ve vyloupených jilmech, ostřice
troubí v misce dlaní
a žádný zelenáč kohoutek ani
slípka už nezakřičí
na kopci Sira Johna. Volavka po kotníky
v šupinatých nížinách vod
jediná tady hudbou zní; a já, který slyším ten táhlý zpěv
řeky stočené v hávu vrb,
před vpádem noci do tohoto rozviklaného kamene
vrývám pár svých not
za spásu dušiček plachtících usmrcených ptáků.