Svlékání tmy Dylan Thomas

Ve spánku kraje

I

Nikdy a nikdy, má malá, jež cváláš křížem krážem
zemí krbových pohádek, dítě do spánku zakleté,
nestrachuj se a nevěř, že vlk v beránčí kápi,
ač skáče a skučí drsně a bujaře, vyrazí,
má malá, z doupěte
nakupeného listí v tomto rosou zmáčeném roce,
aby zadávil tvé srdce v domě v růžovém lese.

Provždy spi, zvolna a hluboce, mé dítě, ve snění
moudře a vzácně zakleté, rozvíjej noc v růži a v hrabství
čeledínských pohádek: žádný pasáček vepřů nebo husí
se nepromění v krále ve stáji, či ve vísku v plameni
a v ledového prince,
aby svými svody proklál a spálil tvé medové srdce
před rozbřeskem v houští mládenců a houserů,

ani nebude ležet, ten prosťáček, v rokli plné kořenů
svedený a zbitý, a můj rozedraný jezdec
nezapláče v peří.
Před slinou čarodějnic na koštěti tě ve jménu
kapradě a květu spánek kraje a tvrz zeleného
lesa střeží. Dobře a klidně spi,
a budiž v bezpečí před kvily měchů havěti z rákosí.
Nikdy, mé dítě, dokud tě zvon do spánku nezkolébá,

nestrachuj se a nevěř, že mátoha či zaklínání
zvláčí a zasněží tvou krev, když cváláš do šíra
i blízka; vždyť kdo jiný nelidsky plení v převisech skály
a plíží se v údolích měsíce — než svit luny,
jenž křehce ozvěnu hvězdné studny otvírá?
Kopec se dotýká anděla. Z kobky světce
skrze kláštery a dómy listí noční pták zpívá chvály

svému červenkovému stromu, třem Mariím v záři.
Sanctum sanctorum modlí se zvířecí oko lesa
v dešti růženec a nejzasmušilejší přízrak kraje,
sova, zní v jeho umíráčku. Liška a chlum klesá
před krví. A pohádky chválí
hvězdu stoupající nad pastvinou a dlouhonoční báje
se pasou na boží tabuli pokleklé trávy.

Na říjícím statku neboj se vlka v jeho bečící kápi,
či v kůře a mokřisku lásky prince s tesáky a drápy.
Jen Zloděje mírného jako rosa strachuj se.
Kraj je posvátný: setrvej v rodu té krajiny,
poznej zelené dobro
pod měsícem odvíjejícím svou modlitbu v růžovém lese,
a kéž veselou chrání tě písně a květiny.

Zakletá v milosti a pokoji tohoto prostého domu spi
ve veverčím háji pod plátnem a hvězdou:
požehnaná a chráněná, ač hřebelcuješ čtyři vysoké větry,
před zhasínajícím stínem a chraplounem za závorou,
ukvapeně nedáváš svůj slib.
Ze tmy, jež je samý zoban, padající větev, síť,
Zloděj si přesto k tobě cestu lstivě proklestí,

mírný jak rosa odvátá do trní a lstivý jako sníh,
tuto noc a každou noc, dokud vážné zvony budou zvučet
ve věži a uspávat tě nad chlévy mých krbových
pohádek, ztracená lásko, a dokud si bude duše
prořezávat cestu mezi vodami.
Tuto noc a každou noc od padající hvězdy tvého zrození,
stále a stále nachází si cestu, když padá sníh,

když padá déšť a kroupy do ovčího rouna, když z údolí
stoupá mlha nad zlatosenné chlévy, když padá rosa
na rozvířený prach jabloně a na rozbité ostrovy
ranního listí, když padá hvězda a okřídlené jádro jablka
klouže a padá a kvete v naší ráně rozevřené,
a svět když padá, tichý jak cyklón ticha.