T Ě L O

Tělo

Mé staré vrsčité, zelené tělo,
je zdrojem hloupého posměchu,
nikdy nemělo, to co mít chtělo,
jakou má stařík nacházet útěchu?

Každému jednou zaklepou kosti
a z očí prázdných vyhrknou slzy,
nouze a bídy bylo vždy dosti,
přesto ten konec přichází brzy.

Venku se mi směje mladík hloupý,
neví, co bolesti nosím v nitru,
jak stáří všechny naděje loupí,
a bolest se vrací po každém jitru.

Loukovské polesí vzpomínky budí,
tam starý generál za mnou chodil,
od něj jsem poznával, kdo byli rudí,
a omyly mládí jen pod nohy hodil.

Němčině mne učil denně a pilně,
a přítelem velikým záhy mi byl,
opravil citlivě, co děl jsem mylně,
procházky lesem, si moc oblíbil.

Vždy přijde propad a duše bloudí
tak tomu bylo ten strašný večer,
ten kdo nic neví, vždycky rád soudí,
v kolejích nad ním marně jsem brečel.

Teď vidím barvitě ty jeho vzpomínky,
i velkou útrapu, co svět mu daroval,
u kávy tabáček smutně cpal do dýmky,
a to co promeškal, toho vždy litoval.

Nic se již nevrátí a ani nemůže,
marně se trápíme, aniž to pomůže,
za malou chviličku, hlavy jdou pod růže,
země se vždy snadno, tak svého domůže.

-oho-