Ticho

Ticho







Umlkla ústa, zpomalil se dech,

a ticho v uších, jídlo na stolech.



Zůstávám tichá jako meluzína,

co vnikla letem do komína



a marně beze slov chtěla by znít

v srdcích těch, co chce pohladit.



Není, už není komu říct,

že v tomto světě není nic,



co mohlo by srdce tvoje otevřít,

klubka se dovinula nit



a já za dveřmi zůstala

tichá jak myška troufalá.



....



Nebudu klepat na dveře tvého domu,

raději půjdu do polí snít u topolu

a šeptat tajně jehličnatým stromům,

jak budem jednou, lásko, spolu.



Doznívá akord molový,

výsledek můj je nulový,

nebudu rušit tvoje plány,

v létě zas budou pole lány.



Zůstávám v kutně poutníka,

ta tam je touha veliká,

chtěla jsem letět výš,

stáhla mne k zemi její tíž.



Šedivá myška mlčí,

sleduje zraky vlčí,

Nad hlavou vítr vlasy cuchá

a moje láska nocí prchá.



Pravda je marná v tomto světě,

nikdo ji vůbec slyšet nechce,

houpám se ještě na tvém parapetě

a musím k zemi skutálet se.



Sbohem buď, jeden člověče,

klepat na dveře se mi nechce,

uvnitř je prázdno jistě,

nepřijdu nikdy příště.



...



A svíce v srdci zhasíná,

sedávám sama u vína.



Srdce už moje nehoří,

topí se, topí v svém hoři.

Mysl se marně snažila,

ponořit smutek do vína.



Sedávám tiše u dveří

lidí, co v lásku nevěří.

...



Musím jít o dům dál,

dělat, co dělat se má

a na nic se vůbec neptat,

nechat se světem zdeptat.



Anebo mohu všechno,

co nosím po kapsách,

vysypat do prázdna,

jednou se všechno zhojí,

i když se zatím cítím nešťastná.



S myšlenkou na Nebe

zaklepu na dveře toho domu,

v němž bydlí láska na věky věků.



Dokud jsme tady, trpíme,

až odejdeme odtud, zemřeme.

V srdcích nám plane naděje, láska a víra,

že duše živá neumírá.

Žijeme nadějí na domov,

v němž budem navždy žít,

prozatím musíme se dobru naučit.