Vítr - Martina Daňková

Lehla jsem si do trávy,
konečně po létě zelené
a né tak vypálené,
suše zbarvené.
Má už vodu, sílu, odvahu,
začala růst.
Slunce se od nás vzdálilo,
jen lehounce paprsky hřeje
a skřivan svou píseň pěje..
Studený vítr se prohání,
na lukách, v zahradách,
na stráni.

Proletěl mi kolem hlavy,
cítím,
že ho to baví.
Rozcuchal mi vlasy,
poté učesal
a letěl dál.
Vrátil se.
Vrátil se jako klidný vánek
co ukolébá vše
a přinese spánek .
Barevné listí na mě snáší,
on se tak snaží.

Něžně mě po tváři hladí, snad mě svádí .
Tolik listí na mě leží
a on mě střeží.
Přichází soumrak,
za ním jde tma,
ta černá paní co nemá slitování .
Omotá vše černou nití,
jako by bylo v síti.
Z vánku je najednou vítr,
z trávy mě zvedá
a cestu hledá.

Schovat mě chtěl,
že mám domov,
nevěděl.
Větře, větříčku,
já znám cestičku,
cestičku domů lesem vyšlapanou,
na konci dům s velkou branou.
Nemohu s Tebou zůstat,
nemohu s Tebou být,
vždyť neumím jak ty létat,
jsem člověk,
já umím jen snít......