Vzpomínka

Zaklapnout desky, celého příběhu. Uvědomit si, co vše bylo.
Že to, co jsme mohli mít, jsme vlastně propásli, že vše vymizelo.
Že zbude jen vzpomínka, na dobré časy.
Na chvilky s ním, které jsme nechali odplavat.
To vše odejde s oceánem, jeho rty, oči i vlasy.
Vytrhnout popsané stránky deníku, a ostatním jen radost rozdávat.

Proč? Proč to hloupé předstírané štěstí, to ponuré chování?
Slzy zakrýt, nahodit úsměv. Tu falešnost, na kterou každý skočí.
Že život jsou vlastně pastelky na papíře a nekonečné malování.
Zmizí vše, my zapomenem. Celý můj svět, se vlastně kolem tebe točí.
Jak Země kolem své osy, dokola, dokola. Nikdo nepřijde na to, že ta osa budu já.

Musíme věřit, za slovy si stát a milovat nepřestat. Doufat v naději, na povrchu se smát.
Avšak to, co uvnitř tíží nás, co smutek vyvolává, vždy nějaké vysvětlení má.
Naše práva, naše slova, naše sliby, naše přátelství, za to vše se jednou budu rvát.
Za to, aby se vše vrátilo, do našich starých kolejí, aby vše bylo tak, jako dřív.
Ale kdo ví, co bude dál, jestli dobrý konec, jako v pohádkách nebo poslední sbohem, slovo, mluvící za vše..