Zaváté stezky - Jaroslav Vrchlický

Vyšel jsem záhy ku milému chlumu
v jeseni listí šperkem bohaté,
chtěl přírodou jsem provésti svou dumu,
leč div! vše stezky byly zaváté!

Tož spoustou listů hnědých, žlutých, zlatých,
v odstínech sterých vichr je sem svál,
směs listů žíhaných i kropenatých
že dnes již uzřím, já se nenadál.

Po noční bouři vzduch byl sladký, čistý,
a bezdné nebe modré jako dřív,
kol v sadech jako včera mezi listy
ležely jablek spousty, koše slív.

A stříbrné babího leta nitky
se chytly do mých šedých kadeří,
ze záhonů zdravily aster kytky,
že jeseň, těžko srdce uvěří!

Tak v celku vše by bylo stejné kolem,
jak bylo posud v luzném podletí,
jen toho listí nebýt, strání, polem,
a každé chvilky nový přiletí.

Měď, amethyst, do krve rubín splývá
přes ocúnků již plné pažity,
jeseně kouzlo ve všem zpívá, zpívá,
jím všecky stezky jsou tu přikryty!

Ó měkké kouzlo podzimu, ty tichou
vše opřeď hudbou v třísni mlhavé!
To mroucí listí jest mou poslední pýchou,
byť místy bylo trochu krvavé!

Mně na něm leží paprsek usmíření
a vzpomínka mých žní tak bohatých,
buď sladkou básní mi i rozloučení
na stezkách zvadlým listím zavátých!