ZEMĚNÍ

Ze země jsme nevědomky vyšli,
a ta nás celý život nosí.
Později se i přemýšlí,
o tom, co podepírá nebo kosí.

Vždy je to ta samá hlína,
cestou šlapanou a křivolakou.
Vinutím zákrut nikdy líná,
rozhodnutí pak na nás, vydati se jakou.

Nosí nás, až jednou donosí,
mezitím tvoří a přetváří.
Pestrými projevy se honosí,
kolik jen rozličných tu tváří.

Matička rodná naše,
kolébka, životní pouť a nakonec hrob.
Říkáme často úzkostlivě, plaše,
co těch vysvobození i porob.

Její zemění se nezmění,
vydá plod, jenž po uzrání vezme.
V bohatství jejího jmění,
poučení naše, vězme.

A tak létáme a padáme,
vždy k zemi své se vracíme.
Co dáno je nám, to také dáme,
někdy se i kácíme.

Ze země jsme nevědomky vyšli,
aby při vědomí splnili svůj úkol.
A na to, co nám uloženo přišli,
pro závěrečný protokol.