Života bído, přec tě mám rád Fráňa Šrámek

Blízko konce

Ani hříšník, ani spravedlivý.
Nade mnou v nebi radost nebude
Srdce se ještě bolestně sic diví,
bezmocně mumlá: osude můj, osude,
však stále delší, pitvornější je můj stín,
už lze jenom někam dojít:
za bludičkou do močálů, do bažin.

Tak blínem zraje to, co kvetlo krví.
Tulák jara o posledních věcech hovoří.
Ten smutek tepen vypitých se nevypoví,
pod jeho němým dýmem srdce dohoří.
Tam došel já… A klopýtám…
— O trnech žlutých růží píseň chcete? —
Je už stará. Sto let, dvě stě — nevím sám.

Je v tom jakés takés naučení,
psycholog chytrý ještě najde je.
V předsíni špitálu už poezie není,
střízlivá vůle poslední už nepěje —
tož psychologům jen a lidem reelním
s hrdinou jedním Turgeněva říkám:
Vše je dým, vše je dým…

Konstatuji suše, že mám pocit černa,
a pláč jakýs zkamenělý dole v útrobách.
Připomínám: z mládí jedna žena věrná
sentimentálně se vrací na můj práh.
Plakává, myslím. Nade mnou asi.
Sešel jsem, zmarněl. Mrtvá se diví.
Mrtvá mne škrtí dlouhými vlasy.