Básníkův příběh

Tam za sbírkou plnou básní
a ještě o kus dál,
žil prokletý básník,
co verše své jen psal.

Za sílu svých svalů,
duši citlivou schoval,
byla křehká jako sklo,
pečlivě ji hlídal.

Zasněný, spíš jako blázen
lidem připadal,
hlavu v oblacích,
nic kolem sebe nevnímal.

Životem svým bloudil,
cestu svou hledal.
Sklízel jen výsměch,
když beznaději propadal.

Otevřela mu duši svou,
a tak ji potkal,
tu dívku křehce nádhernou
a najednou se všemu smál.

Kouzlo života pochopil,
najednou se radoval,
našel svou lásku,
poezii a srdce své jí daroval.

V sobě ji nosil
a každou noc usínal,
byla jen jeho
a celým srdcem ji miloval.

Tisíc tváří a tisíc jmen
jí ve svých básních dal,
jak je krásná,
vždyť její vůni znal.

Pak něco se stalo,
on udělal chybu.
Žít se mu už nechtělo.
Chtěl se zabít? Nepochybuj.

Ta duše básníkova se rozbila,
tu křehkou dívku zranila.
Básník teď jen bloudí sem a tam,
za svou chybu stihl krutou daň..

Za nějaký čas se střetl s dívkou,
co poznala lásky špatnou stranu,
utřel jí slzy a utěšil ji,
obejmul ji na obranu.

Pochopil, že není konec
a že duši zpátky posbírá.
Ta dívka to učilina za něj
poznal, že srdce neumírá.

Poznali spolu potěšení,
a větší lásku než kdy dřív,
takovou lásku, že větší není,
objetí střídal polibek a hřích.

Milovali se stále
a milují se i teď,
z básníka se stal milovník
a ze smutné dívky andělský květ.

Uplynula už dlouhá doba.
A on se naprosto změnil,
dívka je pryč a na něho padla i zloba,
důvěru k dívce podnecil.

Duše jako krkavec,
dívá se na západ slunce.
Naprostý opak světla a tmy,
on není v řadě jako ovce.

Má vyhořelý svědomí
a srdce jako kámen,
žije v něm někdo cizí,
hlavu mu to zevnitř drtí.
Ámen.

Bolest se už snést nedá,
pomalu umírá kvůli ní.
Jeho temná stránka je tak chladná a bledá
a při tom se tak uvolníš.

Jako hejno supů
se snáší myšlenky na jeho duši.
Rozum volá nashledanou.
Brzo přijde konec,
on dobře to tuší.

Už mu nepomůže nic,
mraky se uzavřou nad tebou,
sám víš, že nevydržíš víc,
tvé srdce už je zahaleno tmou.

Ale přece jen záblesk naděje
spřízněná duše.
Že by Satan pomohl?
On možná ne, ale ona mu pomoct může,
ona neusmívá se jen tak a suše.

Její úsměv ho léčí,
vidí v něm světlo,
tahá ho z mlhy
a už konečně jasno.

Že by mraky střídalo Slunce?
Už vidí i hvězdy.
A srdce mu řve do uší:
„Tohle se nestane jen tak někdy!“

Musí jí oplatit tu ohromnou laskavost,
že na chvíli ho dostala ze tmy
a konečně zase pocítil radost
zapomněl na chvíli na strasti.

Ty hvězdy vidí v jejích očích i vlasech,
konečně je už spatřil.
Chce ji vidět zas a znova,
její úsměv jako by andělu patřil.

Ví, že to pro něho má cenu života,
jestli to nevyjde nemá co ztratit..
Ucítil snad v žaludku motýla?
Ale z toho nezvyku chce žaludek zvrátit.

Je navyklý na smutek
a teď přijde láska?
Aby se ona v něm nezklamala,
ale nejradši by ji polaskal.

Ne! Radši to nebude zkoušet.
Nechce skončit na dně jak vždy,
sice je zvyklý na neúspěch,
ale nechce poslouchat ty výčitky.

Za okny prší a každou kapkou
mění se jeho myšlenka na tuto věc.
Je mu jasné, že byl už ojebán láskou,
která si už na něj postavila klec.

Zase klec z úzkosti
svírá to zevnějšech,
má o ni strach.
Dnešek už bude včerejšek.

Je už po půlnoci
a on přemýšlí,
ale ví, že i kdyby řekl vše,
asi se nestane nic.
Venku stále prší..
Ona ho stejně nechce.

Čepel nože je tak ostrá a jasná.
Je to pouze ano a ne.
Už víš jak dál?
Na to už nasrat.
Čas mu v tom snad pomůže.