Dřevěné srdce

Časně ráno nad jezerem, mlha se líně povaluje,
les ještě podřimuje, jen slunce se probudit jej troufá.
Kdo ranním lesem kráčí - jeho vůni si pochvaluje,
že bude tak krásně vonět celá staletí - v to doufá.

Les ožije a veverky v korunách stromů začnou dovádět,
ke studánce jdou všechna zvířátka se napít,
všude panuje ticho, jen ten datel začne se předvádět
a pavouk se snaží mušku do svých sítí lapit.

Les začíná dýchat, najednou je všude živo,
z mechu na nás vykukují korálky červené.
Natrhej si do hrnečku - je-li ti to libo,
škoda jen, že ty stromy mají srdce dřevěné.

Srdce mají dřevěné, ale přesto slyšíš jak bije,
rád lesem se procházíš, když koruny stromů šumí,
ve svém srdci radost máš, že les stále žije,
žasneš nad tím, co vlastně všechno jenom umí.

Když je ti smutno a máš nějaké potíže,
ke studánce s křišťálovou vodou tě zavede,
snad nějaké kouzlo má, cítíš se najednou jak beztíže
i takový zázrak les s tebou udělat dovede.

Jak rád si s ním chodíš povídat a radit,
v korunách stromů, jako bys četl odpověď.
Ten opravdu nedovede nikoho zradit,
že člověk se mu svěřuje - jako by to byla jeho zpověď.