Jarní bouře

Slunce nad hlavami nesnesitelnš pálí,
rozžhavena je snad celá Zem.
Poručit dešti,na to jsme příliš malí,
vtom bílí beránci vyběhli ven.

Po obloze se prohánějí sem a tam,
pěkně načechraní a neskutečně bílí,
veselí jsou a žádný se necítí být sám,
po nebi dovádějí a nemají dlouhou chvíli.

Vtom někde v dáli zaburácí hromy,
zvedne se vítr a beránky rozežene.
Ve větru rozkývají se i staré stromy,
snad to ta příroda zase nepřežene.

Na nebi objeví se první tmavý mrak,
ten nic dobrého vůbec nevěští,
jako by si nebe obléklo černý frak
a dalo průchod všem svým neřestím.

Vítr stromy až k zemi ohýbá,
s nimi nemá pražádné slitování.
Že zklidní se - nic než naděje nezbývá,
bude mít nakonec s námi smilování?

Blesky cestují nebem jarním,
hrom v dáli se opět ozývá,
proč čekáním svůj čas marním,
jít v dešti - nic jiného nezbývá.

Až ustane první jarní bouře,
vesele rozběhnem se jaru vstříc.
Na cestě, jak zrcadla blýskají se louže,
teď je čas na to, cos dávno chtěl mi říct.