Na cestě do Věčnosti jsem

Na cestě do Věčnosti jsem



Když večer naklonil se zas,
je spočinout si čas.
Snad naučím se zastaviti v sobě
proud myšlenek a hlas
svůj ztišit v nás.

Jsem blízko těm,
co v myšlenkách svých objímám
a díky příštím vteřinám
poznávám zase pravdy nové.

Kdo se mnou v lásce zůstává
a přijímá mne zcela tak,
s ním sdílíme se v sobě
a jednou bytostí jsme tak.


A proto mluvit takto mám,
ne netoužím být milován,
ale milovati sám
a lásku, kterou dám
sdílím s tím,
kdo mnou je takto přijímán
tak, že jeho chtění
ve svobodě ponechám.

A není nikdy sám,
kdo duši blízkou objímá
a volá takto k sobě,
když letmými doteky
se duše mohou přesvědčit,
že sdílení je vzájemné
a navzdory tělům vzdáleným
si mohou zcela blízko být.

Já Nebe blízko cítím,
však ve mně pláče zmar,
když ztotožním se s bytím
v lidském těle,
které je jen formou existence
duše- podstaty.

Na cestě do Věčnosti jsem
a spolu s těmi, které milujeme jdem
a skrze zkoušky časné projdeme
až do Nebe,
kde v jiné formě ocitne se duše má,
jež pravdu celou kdesi zná.

Jen blízkost něčí pocítím,
hned v nitru vlastním vím,
kdo přijímá mne zcela
a s kým se zase rozcházím.